Typické znaky
Patou je impozantní a velmi mohutně stavěný pes, kohoutková výška samce může dosahovat až 80 cm, výška feny je dle standardu od 65 – 75 cm. Patou přesto nepůsobí těžkopádně, navzdory jeho mohutnosti působí do určité míry elegantním dojmem, má taktéž ve srovnání s ostatními pasteveckými plemeny poněkud méně mohutnou hlavu. Fyzický rozdíl mezi fenou a psem může být značný, v každém případě má fyziognomie i výraz psa a feny jednoznačně vyjadřovat dané pohlaví. Charakteristickou ozdobou samce je mohutný límec (hříva) a u obou pohlaví vytváří srst na předních a zadních končetinách typické „vlajky“, ocas správně dosahuje nejméně k patní kosti a má být dostatečně osrstěný. Barva srsti má být bílá s velmi světlými znaky, standard popisuje i znaky barvy jezevčí, žluté, oranžové (vyskytující se převážně ve Skandinávii), vlkošedé (znaky by však neměly přesahovat více jak 1/3 těla), nežádoucí jsou černé, až ke kořínkům zbarvené znaky. O tom, jak má "správný" php vypadat, lze jistě vést spory, nicméně podle mého názoru má být php jako původně pastevecký pes převážně bílý s velmi světlými znaky (ale pouze celobílí jedinci mívají problémy s pigmentací). Značné rozdíly nalézáme i v konstituci, někteří jedinci jsou spíše vyšší, lehčího typu, zatímco jiní jsou kompaktnější stavby těla a těžší kostry, dodnes existují velké morfologické rozdíly mezi jedinci např. z Francie, Španělska, ze skandinávských zemí či USA.
Ovšem i v minulosti existovalo v rámci plemene více typových variant, ostatně nechme zaznít tento popis z roku 1874:
První typ, který se nazývá jako "Chien des Pyrénées occidantales (západopyrenejský pes) je rozšířen hlavně v okolí Bagneres-de-Bigorre, má široký čenich s povislými pysky, trojúhelníkové uši, srst je lehce vlnitá, bílý s černými plochami, zdá se být ze značné části pokolením velkých psů, kteří byli popsáni pod názvem novofundlanďani, a je v celé Francii značně rozšířen. Druhý typ je Chien des Pyrénées orientales (východopyrenejský pes), je velký, spíše štíhlé postavy, čenich je zašpičatělý, uši špičaté a svislé, srst měkká, hedvábná a hustá, bílá jako sníh s šedými nebo jako bílá káva hnědými skvrnami, které jsou především v přední části hlavy a na uších. V posledním případě má kolem každého oka načernalý pruh, často je oko ale zcela obklopeno bílou. Tento typ, nejkrásnější ze všech hlídacích psů ve Francii, je kromě toho jako všichni horští psi pozoruhodný svou ostražitostí a silou." (Räber 1994, s. 40)
Patou tedy není ani v dnešních časech zcela jednotným v typu, jak ostatně naznačují ilustrační fotografie.
Velmi pěkný pes výborného typu
Kompaktně stavěný pes s pěknou širokou hlavou
Nádherná představitelka francouzského typu
Hlava je ušlechtile modelovaná, stop nemá být ani příliš vysoký nebo naopak plochý, až neznatelný, hlava by v poměru k tělu neměla být příliš těžká, oko má být malé, tmavě hnědé a mandlového tvaru, odchylkou od standardu je oko příliš otevřené s viditelnými spojivkami, kulaté či světlé. Velice typickým znakem jsou plné líce, hlava ani čenich nemají být příliš úzké či dlouhé.
Ucho má být správně nasazeno v linii s vnějším koutkem oka. Charakteristickým pro rasu je nezaměnitelný „pyrenejský výraz“, ten má být něžný až zasněný, výraz, jímž se toto plemeno diametrálně odlišuje od ostatních pasteveckých plemen, výraz, jenž i v nezúčastněném divákovi zanechá hluboký dojem.
Hlava samce s typickým výrazem
Nádherně modelovaná hlava psa ze skandinávského chovu
Pěkná samičí hlava s plnými lícemi
Samičí hlava se světlými znaky na uších
Typický zasněný výraz feny, správné mandlové oko, výborná pigmentace
Světlá kompaktní fena versus pes lehčí konstituce s oranzovými znaky
Pes s tmavou maskou 
K dalším nezaměnitelným plemenným znakům přináleží způsob nesení ocasu. Ocas v klidovém stavu ocas dosahuje nejméně k patní kosti, je nasazen těsně pod úrovní hřbetu a v pohybu je nesen silně stočený nad hřbetem, tj. vytváří přemet - „arroundera”, špičku ocasu má ukončovat tzv. "háček". Výraz „arroundera“ značí v původním jazyce horalů sémantické označení pro činnost, značící tzv. „tlučení kola“.
Arroundera, správně nesený ocas v pohybu
Dvojité paspárky
Plemenným znakem jsou pevné dvojité paspárky na zadních končetinách; paspárky měly sloužit ke snazšímu pohybu v hlubokém sněhu hor, podle tradice se tedy neodstraňovaly; tento znak je zakotven i v platném standardu. Vylučující vadou jsou zakrnělé, jednoduché či zcela chybící paspárky.
Pevné dvojité paspárky
Text a fota © Mgr. Jitka Kriegerbeckova, Ph.D.
Poznámka: veškerá fota pocházejí z vlastního archivu autorky a je možno je reprodukovat pouze s výslovným souhlasem!
