CZ EN

Argéles Gazost 2011

Letošní zářijovou dovolenou jsme se rozhodli pojmout jako ryze poznávací cestu po Francii, spojenou s účastí na výstavách ve Francii a Rakousku, tedy samozřejmě se psy. Dovolená se psy přináší hodně úžasných zážitků, ale pochopitelně i jistá omezení – nelze se jen tak povalovat na rozpálené pláži, musí být brán na ohled na nároky a potřeby čtvernožců, také výběr hotelů musí být pečlivě připraven, ne všude jsou psi vítáni. Na druhou stranu je cestování se psy obohacením pro všechny zúčastněné, nedokážu si představit, že bychom psy umístili  např. do nějakého psího hotelu a cestovali bez nich. A je mi moc líto všech pyrenejů, kteří většinu svého života stráví izolováni od barevného vnějšího světa někde v kotci, z něhož jsou „vytaženi“ jen na výstavu anebo za účelem splnění reprodukčních „povinností“.


Do „Mekky“ pyrenejských plemen, francouzského městečka Argelés Gazost ve francouzské části Pyrenejí, místa, kde se již tradičně každý rok v září koná vskutku reprezentativní a v širším kontextu pravděpodobně nejprestižnější výstava plemen, zastřešených francouzským klubem, (R.A.C.P.) jsme se letos přihlásili takříkajíc na „last minute“. Kromě „le patou“ (vystaveno 134 jedinců) jsou zde prezentována i další pyrenejská plemena: pyrenejský mastin(bohužel pouze 6 jedinců), pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji (197 jedinců!), pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji (25 jedinců) a konečně katalánský ovčák (42 jedinců).
 

Účast na této výstavě jsme zamýšleli jako součást putování po Evropě, přičemž jsme měli v plánu projet celou francouzskou riviéru, tj. z Pyrenejí směrem na Marseille až do Provence (Nice, Saint Tropez, Cannes, dále pak knížectví Monaco a pak pokračovat přes Itálii (San Marino, atd.) do naší oblíbené destinace Lago di Garda a odtud až do rakouského Wachau, poté do rakouských Alp. Plán to byl smělý, nicméně původní záměr, počítající se zapůjčením obytného vozu, jsme – s ohledem na nesmírně vysoké výpůjčné – zavrhli a rozhodli se putovat vlastním vozem. Na rozdíl od loňska, kdy jsme strávili nepříliš pohodlnou noc v autě (ve třech + dva obří psi) na odpočívadle ve Francii, jsme tentokrát neponechali nic náhodě, vezli jsme si s sebou notebook (WIFI je leckde již dobře dostupné) a průběžně si bookovali noclehy v levných hotelích u dálnice (např. Campanille ve Francii). První část cesty vedoucí přes Mulhouse, Lyon, Toulouse, Tarbes a Lourdes až do Beaucens v Pyrenejích (cca 1700 km) jsme si rozdělili na dvě fáze, hotel v Beuacens pro nás stejně jako loni zarezervovali Lorenzo a Nieves, chovatelé Huescy. Cesta byla velice příjemná, nejeli jsme nevyspalí „na doraz“ jako loni, možná i díky tomu jsme mohli pozorně vnímat krásu krajiny, která byla stále půvabnější; její mediteránní ráz i pitoreskní domky v typickém francouzském stylu nás doslova nadchly. Cestování po francouzských dálnicích je neobyčejně pohodlné, široké jízdní pruhy, pohodlná a udržovaná odpočívadla (Aires) vyskytující se snad na každých 10 kilometrech činí cestu více než příjemnou. Mýto na dálnicích sice patří k těm nejvyšším v Evropě, ale protihodnotou je znamenitý cestovní komfort.


Pyreneje nás přivítaly poměrně vlídně, bylo relativně teplo, ale zatažená obloha i chuchvalce mlhy a mračen, které se povalovaly na úbočích hor, dávaly tušit, že letos bude počasí v Pyrenejích více než vrtkavé. Sobotu jsme strávili návštěvou místa výstavy, nádherného parku u kasina v Argéles Gazost. V tento den opět probíhaly testy povahy (Test de comportement); tento test již loni Huesca úspěšně absolvovala, a tak jsme jen přihlíželi. Se zájmem jsme shlédli jak ukázky agility, tak i předvedení pracovních dovedností ovčáka při práci se stádem ovcí, tomuto představení aplaudovalo nadšené obecenstvo. Následovaly tradiční tance v krojích.

Zachmuřené Pyreneje

Práce se stádem








Hlavním dnem výstavy pro nás byla neděle; mezitím jsme se již v hotelu setkali s chovateli Huescy, jakož i s některými dalšími chovateli, např. z Finska. Setkání s Lorenzem a Nieves opět po roce bylo velmi milé až dojemné, Huesca naprosto bouřlivě reagovala na přítomnost Nieves, ukázalo se, že pro měsíce Huesčina života byla pečlivá péče Nieves o štěňátka klíčová, neboť Huesca se na svoji madre stále upomíná. Také jsme opět viděli sourozence Huescy – Kiu a Kazana (i oni jsou již CH), přičemž jsme zkonstatovali, že Kazan s Huescou jsou si velice podobní, a to jak výrazem, tak i povahově, neboť i Kazan je moc milý a vyrovnaný pes.


Kazan de Alba de los Danzantes



Kia de Alba de los Danzantes



Kora de Alba de los Danzantes "Huesca"
 


Nedělní posuzování začínalo již v 9 ráno, ale my jsme nemuseli spěchat, jelikož jsme byli od místa výstavy vzdáleni pouhé 2 minuty jízdy. Počasí se bohužel definitivně pokazilo, drobně pršelo a teplota okolo 12 stupňů také nic moc… Pyrenejské horské psy-vzhledem k vysokému počtu přihlášených jedinců – posuzovali celkem tři rozhodčí: Gerard Cassaghi (feny kromě mladých), Marcel Procureur (psi a feny – třída mladých) a Jean-Bernard Moings, všichni  z Francie. Čekaly nás cca 3 hodiny čekání na posouzení, ale rozhodně jsme se nenudili. Setkali jsme se s některými známými a já měla také dost času sledovat posuzování a prohlédnout si (a vyfotografovat) přítomné php.
 
 









Feny (pouze část)

Feny (pouze část)



Queline Di Lungomonte




 


 



Huescu jsme samozřejmě nekoupali (této začátečnické chyby se již nedoupouštíme) a před nástupem do kruhu ji jen krátce symbolicky přejeli kartáčem, neb v Argéles se na úpravy srsti moc nehledí a sebevíce nakadeřený php rozhodčího příliš neoslní, rozhodčí se zde soustřeďují především na skutečné kvality psa a nikoliv na kadeřnické kreace či vybělenou srst.

Když přišla Huesca na řadu, již vydatně pršelo, ale protože posuzování bylo velmi pečlivé a tudíž i zdlouhavé, bez rozpaků jsme ji v kruhu přikryli ručníkem, aby úplně nezmokla (koneckonců temperamentní Španělé v kruhu i telefonovali.). Ve třídě se sešla s ostřílenými mnohonásobnými šampionkami, vesměs velice krásnými fenami. Na výstavu jsme jeli s jediným cílem – získat aspoň výbornou a hlavně neodjet s „védéčkem“, Huesca nebyla v ideální výstavní kondici (po razantní léčbě kortikoidy - po onemocnění přenášeným klíštětem), navíc byla v sestavě již dospělých „hotových“ fen zdaleka nejmladší. Pan Cassaghi si každou fenku důkladně prohmatal, prohlédl tvar hlavy, očí, nasazení uší, pigmentaci a další znaky a nechal feny opakovně předvést v pohybu, než se rozhodl a vynesl verdikt. Když jsme se dostali do užšího výběru a běhalo se už o pořadí, začala jsem věřit, že to snad bude výborná s pořadím.

A poté již byly určeny známky – Huesca byla ohodnocena výborná 4, což byl výsledek, v nějž bych ani ve snu nedoufala, přece jen Huesca není onen vysoký hubený krátkosrstý  typ, ale holka „krev a mlíko“ rustikálního typu, a my jsme tomu rádi, neboť nám (a nejen nám, jak dokazují její dosavadní úspěchy) se líbí právě taková, jaká je. Vítězkou třídy a posléze i nejlepší fenou se stala téměř pětiletá krásná Fatica ze stejné CHS, odkud pochází  Huesca. S umístěním Huescy jsme velice spokojeni, vždyť v Argelés, a to ve všech třídách, jsou běžně zadávány i velmi dobré i dobré (a diskvalifikuje se), na „zásluhy“ se nehledí a uspět právě zde, v ostré konkurenci a pod nesmlouvavým okem přísných francouzských posuzovatelů je snem snad každého majitele php…

Posudek: fenka je prezentována trochu těžší v důsledku užití léků, což je škoda, protože jako celek je krásná. Krásný typ hlavy, čenich neznatelně kratší. Fenka je pěkně stavěná, hezký korektní profil. Pohybuje se lehce, dobře vnímá terén. Pozn.: za překlad moc děkuji PhDr. Dáše Kolaříkové, Ph.D. z Katedry romanistiky Západočeské univerzity v Plzni.

 
 















Huesca


Huesca s Nieves


Huesca v kruhu


Huesca a Fatica



Huesca



Fatica (5 let) a Kora (Huesca, 2,5 roku) de Alba de los Danzantes


 



Fatica de Alba de los Danzantes (Nejlepší fena)


Nejlepší pes a BIS výstavy CH Esprit du vent des Brumes de la Comtée




Po výstavě jsme se vzhledem k příšernému počasí přesunuli zpět do hotelu, abychom se důkladně připravili na další cestu, protože vzhledem k nepříznivému počasí jsme nemínili v Pyrenejích zůstat ani o den déle.

Na druhý den jsme se přesunuli cca o 370 km dále na jih, do půvabného přímořského městečka Valras-Plage. Počasí se výrazně zlepšilo a zejména Huesca se s nadšením cachtala v moři, řádila na pláži a válela se v písku. Následujícího dne na nás čekala další cesta – směrem na jih do Provence, odkud jsme pokračovali přes Toullon až do malebného turistického centra Le Lavandou, kde jsme setrvali následující dva dny.

Samotná Provence i pobřežní riviéra nás doslova uchvátily, vše zde tonulo v zeleni, přetékalo kaskádami květů, všude upravené kolonády s palmami a kvetoucími keři a jako bonus k celé té kráse nádherných 30 stupňů. Na plážích se sice skvěly cedule „zákaz vstupu pro psy“, ale jak jsme si všimli, ležérní Francouzi si ze zapovězených míst pramálo dělali, a tak na všech plážích radostně skotačili čtvernožci, které ostatní návštěvníci s úsměvem tolerovali. My jsme s našimi „malými pejsky“ budili pozdvižení naprosto všude (nejen na pláži) a neustále čelili dotazům po rase a byli (ne my, ale psi) permanentně fotografováni. Ačkoliv umíme francouzsky pouze „bonjour“, „mer…e“ a „merci“, domluva byla nakonec o dost snazší než loni, že by Francouzi dostali nějaká školení o tom, jak se chovat vlídněji ke francouzsky nehovořícím turistům? Ba dokonce i na angličtinu občas někdo slyšel (moc nerozuměl, ale měl snahu). Každopádně jedinou osobou, která arogantně zareagovala, byla paní na čerpací stanici, která předstírala, že nerozumí ani slovu „café“. Milí byli zejména postarší Francouzi, s několika páry jsem si dokonce „pokecala“ o psech. Můj kladný dojem z Francouzů umocňuje jejich vesměs kladný vztah ke psům, viděli jsme spoustu očividně šťastných psů, kteří brázdili s páníčky pobřežní kolonády, skotačili na plážích a v moři, přesouvali se napříč Francií na čtyřech kolech (řízeno samozřejmě páníčky) a špacírovali po půvabných „aires“ při dálnici. A my jsme neměli v jediném hotelu problém se psy, do restaurací s námi samozřejmě mohli také.

















Francii jsme nakonec jen velmi neradi opouštěli, ale čekala nás opět poměrně dlouhá cesta do rakouského Wachau. Abychom se vyhnuli „komisnímu“ Švýcarsku, vydali jsme se trasou do frivolní Itálie přes Monaco; to nás ohromilo obrovskou koncentrací bohatství na tak malém prostoru, počtem exkluzívních jachet kotvících na moři; také vozy těch nejluxusnějších značek se zde vyskytují v množství více než malém. Každý „zvenčí“, kdo nepatří do tohoto klubu vyvolených, jen tiše zírá…

Mondénní Monaco



"Bárky" v přístavu


Dále pak přes San Remo až do Lago di Garda na severu Itálie, do překrásného městečka Peschiera, přímo na břehu jezera Garda. V Gardě jsme již byli několikrát s Falcem, Huesca tehdy ještě nebyla; ta opět s nadšením kvitovala, že u jezera je jemňounký písek, v němž se dá krásně lítat a hrabat a voda je průzračná a pitná! A konečně po francouzských bagetách z pump u dálnice a několika večeřích a la sofistikovaná french cuisine jsme si velmi rádi dali prosté italské jídlo, skvělé domácí špagety s čerstvými mušlemi (těm čtenářům, kteří shledávají náš akcent na gastronomii poněkud být poněkud  iritujícím, doporučuji „nečíst to“)

Jezero Garda zahalené v ranní mlze



U jezera Garda






Další přesun směřoval do Rakouska, přes Brennerský průsmyk a Innsbruck, pak kousek po německé dálnici směrem na Linz až do Wachau, kde taktéž panovaly letní teploty.
Do Wachau každoročně jezdíme právě v září za vyhlášeným lokálním vínem (doména Wachau má u milovníků a znalců vína tu nejlepší pověst), abychom znovu zažili neopakovatelnou atmosférou při koštování a konzumaci vína přímo s majitelem vinice. V našem případě je to pan Martin Donabaum, se kterým jsme již nějakou tu lahvinku zkonzumovali (a pár beden si pravidelně vozíme také domů). Nevynechali jsme ani tradiční posezení v „Heurigen“ (pozn.: malé domácké hospůdky patřící vinaři; ty jsou v provozu jen po určitou část roku, a to hlavně v září), jsou to místa s neopakovatelnou atmosférou popíjení lahodného rakouského vína, doprovázené konzumací „sulzu“, paštiček, atd, to vše „hausgemacht“. Venkovní posezení na prostých dřevěných lavicích, utopených ve vinici, vše zalité zářijovým sluncem, toť věru zážitek!

 
 
 
Vinice ve Wachau



Pak si rychle odbýt výstavu v Tullnu a hurá do Tyrol. V Alpách nám bylo počasí i nadále příznivě nakloněno, teploty okolo 25 stupňů a ostrý tyrolský vzduch působily blahodárně. Podnikli jsme řadu výšlapů do hor, s ohledem na Falcův věk jsme volili spíše středně náročné trasy. Odměnou za výstupy nám byly podmanivé pohledy na ledovce, skalní masívy, vodopády a horská jezírka. Turistické trasy jsou v Rakousku perfektně udržovány, terén je upravený, všude jsou lavičky, mobilní toalety (čisté a s toaletním papírem, který nikdo nekrade!), osvěžovny (Almhütte) a také všudypřítomné stojany s kvalitními pytlíky na psí exkrementy (ty se při „nakládce“ netrhají jako ty české). Cyklistické stezky jsou odděleny od pěších (každá stezka je zvlášť), a proto se vám nemůže stát to, co je bohužel koloritem na šumavské Modravě: šílenci v kosmických oblečcích typu „Vetřelec“, usilující o víkendové rekordy a stylem jízdy „já jsem cyklista a kdo je víc!“ obtěžují vše živé, co má tu „drzost“ chodit po stezkách pěšky se psy či dětmi. Kéž by to jako v Rakousku jednou vypadalo i v českých horách…

Relax po túře (cca 2500 m nadmořské výšky)



Huesca u "stáda"


Stubaiský ledovec s první pořádnou nadílkou sněhu



Huesca v horské říčce



Horský vodopád


Falco u horského jezírka



Tady je nám dobře...



Domů jsme se vrátili po více než 16 dnech putování až počátkem října, najeli jsme cca 5200 km, viděli jsme spoustu kouzelných lokalit, zejména francouzská riviéra je místem, kam se v budoucnu určitě ještě vrátíme.
Intenzivní prožitek nám poskytla i návštěva výstavy v Argéles Gazost, každému milovníkovi pyrenejských horských psů (ale i ostatních pyrenejských plemen) její návštěvu vřele doporučujeme, ať již v roli diváka či přímo vystavovatele.

 

Facebook Twitter Google