CZ EN

Povaha, výchova, chov

 

Povaha a výchova (a trochu málo povídání o vlcích)

Povaha patou se za staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně „mírumilovněji“, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost. Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem.

Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj „společenský status“, aniž by se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své „smečky“ mimořádně oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se „svými“ lidmi (stádem) atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!

Pyrenejský horský pes je dodnes využíván k práci u stáda, v takovém případě je nutné štěně uvykat už od raného mládí kontaktu s hospodářskými zvířaty, přednostně za přítomnosti již zkušeného dospělého jedince. Nejsem sice "specialistka" na pracovní linie, nebydlím v horách, nýbrž na okraji Plzně a hospodářské zvířectvo tedy z logických důvodů zde mít nemohu. Z pohledu některých radikálů vlastně chovám "gaučáky", kteří jsou "k ničemu". Já si to nemyslím, naši psi skvěle stráží náš dům, který je na polosamotě; lapkové a „narušitelé" se nám obloukem vyhýbají. Plzeň a plzeňský region sahající až po Nýrsko totiž neohrožují vlci či medvědi, největším nebezpečím jsou především přemnožená divoká prasata, která např. nám pochodují prakticky až pod domem. Ovce nechovám, ale z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak se vlci chovají. Před lety jsem během studia na FF ZČU prováděla výzkum jejich chování a reakcí přímo v terénu, myslím, že jsem jedna z mála, která "tančila s vlky" (jednalo se o dva mladé jedince) v hlubokých lesích. Vlk je velmi plaché zvíře, které se člověku obloukem vyhne! Vlk má podle mého názoru v přírodě své nezastupitelné místo, povinností každého chovatele stád je si stádo zabezpečit, patou je jednou z variant, jak udržet v některých regionech vlky v uctivé vzdálenosti, aniž by byla kvůli jejich existenci musela být vyvolávána mediální hysterie a musely být zapalovány jakési "protestní vatry" (viz informace v médiích). V našem kraji opravdu spíše než na vlka narazíte na idiota, který lehkovážně vypustí z vodítka obřího kavkazáka, který pak někoho pokouše, jak dokládá moje vlastní zkušenost, nepřála bych nikomu ležet na zemi a obličej si chránit rukou, do níž je bolestivě zahryznutý nepříčetný kavkazák… Kam se hrabe VLK A ČERVENÁ KARKULKA...

Archetyp „zlého a démonického“ vlka“ vězí v lidských myslích už od pradávna, přes středověk až po současnost. Má osobní zkušenost je taková, že pohlédnete-li zblízka do očí  tomuto nádhernému zvířeti (zračí se v nich svoboda a nezávislost, nejsou to oddané psí oči) a sáhnete si na něj, budete pozorovat jeho chování, možná pak pochopíte i v plné intenzitě i jeho  vůli k životu a právo tu být. Ale chápu, že je mediálně mnohem zajímavější šířit strach před „démonickým vlkem“, než rozumně informovat veřejnost a naučit se především žít opět v jeho přítomnosti. Ostatně, co jiného než domestikovaný vlk je dnešní pes? Jak píše Desmond Morris, pes je mimořádně přizpůsobivým symbiontem člověka, jenž v průběhu vývoje asi nejlépe pochopil, jak nesmírně je pro něj výhodné se s člověkem spojit.

Ale zpět k tématu. Jsem přesvědčena, že pes (fena) se správnou, tj. typickou a sebevědomou povahou je schopen pracovat u stáda, aniž by nezbytně musel pocházet z "x generací pracovních linií“, důkazem budiž odchov mé kamarádky Báry (fenka po „gaučácích“ pracuje u stáda) anebo Aránkova dcera ve Skandinávii, která rovněž působí u stáda, ač rovněž pochází z „nepracovních linií“ "gaučáků". :) Správná povaha je tedy podle mého názoru u tohoto plemene naprostý fundament, domnívám se, že  je úplně jedno, zda bude php pracovat u stáda anebo bude plnit "pouze" funkci "gaučáka", rodinného psa, hlídače, apod., neboť nevyrovnaný a labilní jedinec nikdy nebude schopen bez problémů plnit ani jednu z těchto "funkcí". 

Aránova dcera Citra odvádí podle informací majitelů skvělou práci u stáda

 

Patou je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často i roli rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je inteligentní a chápe rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly, vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně, až něžně a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí, důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince.

Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a „metodologii výcviku“. Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť  proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) „pěkně proběhne“. Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco „mrknout“, nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.

Nemám pocit, že php nemá vůbec žádný lovecký pud, něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo se nikdy se svými psy při procházkách nesetkal se zvěří. Ačkoliv bydlíme na kraji Plzně, zažila jsem nespočetně situací, kdy se na louce vyřítilo stádo srn, vyběhla liška, vyletěl bažant či se náhle na břehu řeky objevil bobr či nutrie. A psy to tedy v klidu nenechalo! Asi nejhorší byl okamžik, kdy se doslova pár metrů před námi vynořil statný kňour a naši psi (všichni bez vodítka) se k němu rozběhli a Arán se už už chystal si to s ním „vyříkat“. Naštěstí divoké prase zvolilo ústup a přeplavalo přes řeku na protější břeh. Nechci si ani představovat, co by nastalo, kdybychom potkali bachyni s mladými… Takže ano, naši psi chodí u nás na louce na volno, ale nikdy bych je nepustila z vodítka tam, kde nemám přehled o situaci anebo v neznámém prostředí či v lese, atd.

 

Typickou, tj. vyrovnanou a sebevědomou povahu považuji za zcela klíčový znak plemene, sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá typickou povahu, je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní fena nemá v chovu co dělat, neboť tyto povahové znaky předává i svému potomstvu, bázlivost se pak dále šíří v populaci. Mechanismus dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že charakter je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou (nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaná povaha vrozená, pak bohužel ani důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí povahové znaky lze eliminovat pouze do velmi omezené míry.

Měla jsem možnost vidět řadu nevyrovnaných či bázlivých jedinců, a to i nejen u nás, ale i v zahraničí (např. na NV ve Francii se za nevyrovnanou povahu plně v souladu se standardem vylučuje) a považuji tento jev za značný problém, i proto si velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem „připravit“ jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Moji psi počínaje Huescou mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P. Typická, tj. vyrovnaná a sebevědomá povaha bez známek agresivity či bázlivosti je naší naprostou prioritou. Doplnění: v roce 2019 byl test modifikován a zpřísněn, nově nyní sestává z celkem 10 různých situací. Tester provádí hodnocení chování psa prostřednictvím bodového ohodnocení. Více viz R.A.C.P. Naše mladičká Biesca tento test úspěšně složila již v necelých 18 měsících.   

A proč kladu takový důraz na povahu?

Třebaže je patou velmi jemný, až něžný, přesto to není pes pro každého, neboť má - vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání, tj. samostatné ochraně stád před predátory - sklon k vlastní iniciativě, nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí. Pes, který nemá vyrovnanou povahu, se chová naprosto nepředvídatelně a některé jeho reakce na zcela běžné podněty mohou být nebezpečné - např. kousnutí ze strachu. Sama mám osobní zkušenost se sice v zásadě hodným, ale psychicky velice labilním a neurotickým jedincem (můj první php Falco Filipův Dvůr), a proto již nikdy nechci zažít tu hrůzu, když se šedesátikilový php bez jakékoliv předchozího podnětu či varování náhle ožene po malém dítěti mého kamaráda či dokonce kousne moji dceru. O této zkušenosti se mi vůbec nepíše snadno, Falca jsem i - přes jeho nedostatky a nepřiměřené reakce na zcela normální situace - měla velice ráda. I na jeho případu jsem se poučila v tom, že nevyrovnaná povaha je prostě patologický jev, který je geneticky dán, vždyť ani moje mimořádně důkladná socializace nedokázala změnit vrozený základ. 

Zájemce o štěně by si měl velmi tedy přepečlivě vybírat CHS a především vidět i matku štěňat, tj. její chování a reakce, je-li fena bázlivá (a bázlivost by nikdy neměla být interpretována jako "rezervovanost přírodního plemene"), bude vlohy k nevyrovnanému charakteru jednoznačně předávat i svému potomstvu. Povahově nevyrovnaní jedinci by nikdy neměli být použiti v chovu, etický a morální imperativ však není vlastní všem chovatelům, bohužel ale ke škodě plemene.

 

Takto reagují socializovaní a povahově vyrovnaní php na setkání s dětmi (Aránek)

 

V bílém obležení. Php se chová mimořádně jemně a něžně k dětem.

 

Huesca, náhodné setkání s dětmi na procházce a téměř neviditelný Pražský krysařík


 

Socializovaní, sebevědomí a vyrovnaní jedinci dobře vycházejí nejen s dětmi, ale i ostatními psy.

 

Chov

Zejména pro začátečníka je mnohdy velmi obtížné se orientovat ve správném typu pyrenejského horského psa (každý z nás si touto „vývojovou fází“ prošel), totéž platí o výběru štěněte. Pro mne osobně je oním správným typem rustikální a harmonický jedinec s typickou hlavou, vynikajícím pigmentem a silnou kostrou, výborným pohybem; jedinec, jenž nepostrádá určitou eleganci. Snažím se chovat s souladu s francouzským standardem, naprosto klíčové jsou pro mne tyto znaky: krásná hlava a výraz, silný pigment, silná kostra a správné úhlení, typická sebevědomá povaha.

Naše psy nekoupeme (výjimku tvoří nezbytné umytí „kalhotek“ po hárání anebo po "nehodě" při vyprazdňování), pravidelným česáním se nám daří udržovat jejich srst v čistotě. Nejsem příznivkyní „kadeřnických kreací“, bělení, střihových úprav, tyto úpravy ničí přirozenou, tj. hrubou strukturu srsti. Na řadě zahraničních výstav jsme měli možnost se setkat s nepřirozeně upravenými php – „pudly“ a považujeme tento jev za neblahý trend, jdoucí proti přirozenosti přírodního plemene. Největší poctou pro nás bylo, když pan Mansencal, jeden z nejrespektovanějších znalců plemene, ohodnotil při doteku srst našeho Arána jako „magnifique“.

Každému zájemci o štěně doporučuji, aby si nejprve důkladně prostudoval informace o plemeni, objel vytipované CHS, pohovořil si s chovateli, prohlédl si chovné jedince, a především si bedlivě všímal i prostředí, v němž jsou psi drženi, a teprve až poté, tj. na základě důkladného zvážení, založeného na vlastní zkušenosti a s pomocí zdravého rozumu i intuice, se samostatně rozhodl  (a nikoliv na základě "zaručených informací" od samozvaných "odborníků"). Pro mne osobně nejsou důvěryhodné takové stanice, které formou nevkusné, esteticky pokleslé, až podbízivé prezentace nabízejí „super" a "vymazlená štěnda“ či po rodičích “s mnoha oceněními od specialistů", atd. Je také velmi důležité si také všímat toho, v jakém věku a jak často mají chovné feny vrhy, seriózní chovatel takové informace netají. Myslím si, že příliš mladá (např. sotva dlouletá) a mnohdy čerstvě uchovněná fenka není fyzicky ani mentálně zralá na mateřství. Jako další varovný signál spatřuji příliš častá mateřství chovných fen, vždyť porod a vše s ním spojené představuje pro fenku mimořádnou fyzickou zátěž, po níž zcela logicky potřebuje dostatečný čas na rekonvalescenci a celkové zotavení (více informací – viz Řád ochrany zvířat ČMKU).

Spokojená Albinka se štěňátky

Moje kritéria volby krycího psa jsou tato: pes musí pocházet ze zajímavých krevních linií, neboť spojení má představovat v první řadě přínos pro plemeno a chov. Osobně bych nikdy v mém chovu nepoužila jedince, který má x potomků po celé střední a východní Evropě, pro jehož majitele je krycí pes v první řadě zdrojem výdělku. Pes musí být typickým představitelem plemene a s fenou mají vzájemně doplňovat, není vhodné spojovat extrémy. Snažím se zafixovat určité vlastnosti a současně zkorigovat ty znaky, které považuji za nutné zdokonalit. Genetika je velmi komplikovaná vědní disciplína a exaktní predikce toho, jaké potomstvo vzejde ze spojení dvou jedinců, není možná. Mohu jen doufat, že uvážlivou volbou rodičovského páru + s vydatnou dávkou štěstí a s boží pomocí se mi podaří odchovat zdravé a typově homogenní jedince, což vůbec není jednoduché, jak potvrdí každý zkušený chovatel, příroda prostě někdy koná po svém vlastním způsobu. K chovu se snažím přistupovat s maximální pokorou, neboť já pouze navazuji na dědictví, jež vytvořili staří chovatelé přede mnou, díky jejich umu se v Evropě podařilo uchovat pyrenejského horského psa v téměř nezměněné podobě.

Chov php je časově a finančně velmi náročný koníček, na němž, věnujete-li se mu zodpovědně (a pokud „CHOVÁTE“, nikoliv pouze „MNOŽÍTE“), nelze zbohatnout, jen prodělat. Aneb jak říká můj chovatelský i lidský vzor Lorenzo: je to vášeň a té je třeba obětovat velmi mnoho. My např. jezdíváme se psy na NV francouzského klubu do Pyrenejí. Nejezdíme tam kvůli "egu", nýbrž proto, že se stále učíme, a právě tato výstava je vzhledem k počtu a kvalitě vystavovaných php doslova učebnicí studia plemene. A současně je to nezapomenutelný zážitek s úžasnou atmosférou, prostou nevraživosti, tak typickou pro výstavy v ČR, a konanou na místě, které má vpravdě genius loci.  A kde jinde čerpat zásadní informace a současně mít možnost poznat nechat si kriticky a nezávisle ohodnotit vlastní psy, než právě v zemi původu? Mnozí lidé v našich zeměpisných šířkách nám bohužel nepřejí ani to, že „si jezdíme“ na „národní“.  À propos, asi každý zná onu Ezopovu bajku o lišce a kyselých hroznech…Nedosáhnu-li na "hrozny", tj. nemohu-li sám na výstavu jet ("vo Francúzsku sú tie diaľničné poplatky drahé"), musím to pln žluči aspoň "prožívat"...

Někdo jezdí k moři, jiný do hor, někdo má chalupu, jiný člověk sbírá známky, další zase chová koně, ovce, kozy, atd., a já nemám důvod lidem závidět nebo dokonce nepřát jejich záliby, koníčky či úspěchy. Na národní výstavě se setkáváme s množstvím chovatelů z celého světa a rozhodně se nejedná o „zpovykané zbohatlíky“, jsou to vesměs naprosto normální lidé – entusiastičtí milovníci plemene, kteří reprezentují průřez běžnou lidskou populací, jdoucí napříč všemi sociálními vrstvami. Je důležité si uvědomit, že za každým, byť i dílčím úspěchem v chovu se skrývá spousta práce, starostí (a probděných nocí) a odříkání. Mám-li mluvit za sebe, tak např. já mám nějakou konkrétní vizi o směřování mého chovu, a proto hledám takové plemeníky, kteří naplňují moji představu, bohužel však převážná část vhodných kandidátů se povětšinou nachází právě v zahraničí. Činí tak i mnozí další chovatelé z ČR; ti mohou jen potvrdit, že krytí v zahraničí je mimořádně finančně a časově náročné, a že jde bezesporu o dost komplikovanější způsob reprodukce než využívání snadno dostupného krycího psa "odvedle"; o to více je třeba ocenit jejich snahu dovézt novou krev. Účasti na prestižních výstavách v zahraničí jsou pro mne vhodnou metodou, jak si naživo prohlédnout kandidáta na krytí, a to především nejen jeho exteriér, ale nadto otestovat i jeho povahu.

Z perspektivy budoucích generací php považuji nadužívání několika málo "populárních" či snadno dostupných plemeníků za velmi nemoudré, neboť jejich opakované užití v chovu fatálně snižuje genetický fond plemene. Z hlediska genetické variability není věru prozíravé stále se opakující používání stejných krycích psů, protože "je ve vedlejší vesnici", "musí vydělávat", etc. I majitelé chovných psů by se měli chovat maximálně zodpovědně, a to s ohledem na budoucnost plemene, hlavním kritériem nesmí být pouze finanční zisk za použití krycího psa. Majitel krycího psa musí umět odmítnout, neboť ne každé spojení je oboustranně vhodné. Je to stále se opakující situace, objeví se (nebo doveze) nějaký "populární" plemeník a všichni na něj kryjí a vůbec neuvažují nad tím, zda to je přínosné pro chov. A nějaké přemýšlení nad tím, zda je to rozumné pro populaci php, která bude navzájem úzce příbuzná? Ale,  "vem to nešť", hlavně že se penízky za krytí sypou... I ta štěňata se nakonec nějak udají...Anebo co říci o nezodpovědném a "xtém" opakování stále týchž spojení, jaký smysl má kombinovat stále tytéž geny? Přístup o to nepochopitelnější, zvláště když se např. jedná o spojení, z nichž prokazatelně vzešla štěňata s nějakými závažnými dědičnými – např. očními vadami (!)???

Toto není cesta, kterou bych chtěla kráčet i já, hledání jedince se zajímavou krví, který není snadno dostupný pro každého, je sice složitý a dlouhý proces, ale já jsem přesvědčena, že se vyplatí. Základem chovu je kvalitní fena, jejíž kvality mohou chov pozvednout anebo naopak – v případě méně kvalitní feny - zhoršit.

 

Úspěch z říše snů na NV ve Francii - Arán: dvojnásobný BIS NV v Argeles (a úspěch se neodpouští...)

 


Mírně filozofické zamyšlení nad situací v "Česko-Slovensku" z mého pohledu


Php chováme od roku 2004, náš první vrh jsme odchovali v roce 2014. Za tu dobu, co se v „pyrenejském světě“ pohybujeme, jsme měli možnost poznat nejen jeho líc, nýbrž i rub – závist, pomluvy í  mimořádnou "flexibilitu" lidských charakterů. Navázali jsme ale především dlouholetá přátelství s lidmi, kterých si hluboce vážíme, a to jak u nás, tak v zahraničí. Tak např. s chovateli Huescy nás už léta pojí vřelé přátelství a mohu s klidným svědomím říci, že to nejpodstatnější o plemeni jsem se naučila od Lorenza. Díky přátelství s ním jsem měla tu čest navázat přátelství i s dalšími lidsky výjimečnými osobnostmi (chovateli php) ze zahraničí. Všichni tito dlouholetí chovatelé mají společné vlastnosti: hlubokou pokoru, vášeň pro plemeno a mimořádnou skromnost. Ač mohou - vzhledem k jejich zkušenostem a znalostem - být více než hrdi na svoji chovatelskou činnost, přesto jsou to vesměs velice normální a milí lidé, pro mne osobně jsou to představitelé tzv. "staré školy", diametrálně se odlišující od těch "nových", kteří vše "vědí nejlépe". Zejména "prvomajitelé" jsou věru "specialisté" trousící moudra o všem okolo php, aniž by  vystrčili byť jen nosík z rodné hroudy, a sami si něco vlastního v životě odžili ("papouškování" "moudra"  vyposlechnutého od některých "chytrolínů" má do osobní zkušenosti hodně daleko).. Člověk se až nestačí divit, jakou mají někteří lidé míru sebevědomí,  neúcty a mnohdy i troufalosti hodnotit a soudit kdekoho a kdeco.

Bohužel nejen záměrně šířené nepravdy, manipulativní lži a naprosté nesmysly, sdílené dnes bohužel i "díky" sociálním sítím, nýbrž i celková kafkovská atmosféra česko-slovenské pyrenejské komunity v ČR dokážou znepříjemnit nadšení a radost z chovu i výstavních úspěchů.

V ČR je možno php chovat pod dvěma zastřešujícími kluby, v případě, že nechci být z jakéhokoliv důvodu členem žádného klubu, je možné s tím či oním klubem uzavřít smlouvu o poskytnutí chovatelského servisu. Je na každém, aby si vybral klub, v němž se cítí svobodně a komfortně, tj. takový klub, v němž probíhá demokratická diskuze za účasti všech členů a panuje skutečná pluralita názorů a nikoliv jen "papírově" proklamovaná.

Za „starých dřevních časů“ bývali lidé členy obou klubů, já sama jsem byla členkou druhého klubu od roku 2004, nikomu tehdy nečinilo problém být současně členem v obou klubech. S příchodem "nových", často takových, kteří na počátku milénia ani netušili, že existuje něco jako pyrenejský horský pes, přibylo arogance, fanatismu i osobních útoků, přemoudřelosti, honby za funkcemi a celkově tak došlo k nevratné toxicitě atmosféry.

V zájmu plemene by jistě bylo smysluplné, kdyby mezi chovateli a kluby probíhala spolupráce a normální komunikace, něco takového je – i vzhledem k výše popsaným okolnostem – v současnosti bohužel naprostá utopie.

Za zmínku stojí např. šíření naprosto lživých a smyšlených dezinformací  o druhém klubu (KCHMPP), urážení chovatelů i poradců chovu z KCHMPP, dále pak zveřejňování informací majících povahu osobních dat, a to bez souhlasu nečlena klubu. Špinění a diskriminace chovných jedinců z "konkurenčního", údajně "podřadného" klubu patří bohužel k běžným metodám dehonestace, konkrétním příkladem budiž např. naschvály typu odmítání přihlášek nečlenů a také psů z mého chovu na KV "konkurence". Poté, co můj Arán vyhrál "konkurenční" klubovku, přihlášku na další KV výbor druhého klubu již pro jistotu odmítl. Co kdyby dvojnásobný vítěz NV Argeles náhodou zase uspěl... Výbor odmítl rovněž i příhlášku jiného bývalého člena, který vlastní fenku z mého chovu. Nevybavuji si, že by někdy v historii KCHMPP byla z nějakého důvodu nečlenovi zamítnuta přihláška na výstavu, natož pak z důvodu osobní animozity kohosi "veledůležitého" z výboru vůči někomu jinému. A paradoxně ti chytráci z druhého klubu, kteří se nyní nejvíce vymezují vůči KCHMPP, na klubových výstavách KCHMPP vesele vystavovali a tituly získané na našich výstavách jim nikterak "nesmrděly", natož pak aby je "z hlediska vyššího  principu mravního" odmítli...Však se nám ty "CACy" vždycky mohou hodit třeba na český šampionát, byť "vysoce opovrhujeme" výstavami, které nejsou pořádané "naším klubem"... Občas se mi stává, že mi telefonují nebo píšou lidé, kteří potřebují poradit, ještě nikdy jsem nikomu neodmítla radu, ačkoliv dotyční neměli můj odchov a informace by měli v první radě získat od "svého" chovatele. Paradoxně právě mnozí z těch, kterým jsem nezištně poskytla odpovědi na jejich dotazy, popřípadě jim přímo v jejich začátcích pomáhala,  se posléze chovají krajně nefér a nelichotivě se vyjadřují vůči mé osobě. 

Mimochodem, ještě nikdy v minulosti u nás nebylo tolik "odborníků" na plemeno jako v současnosti. Až si tak říkám, páni, jaká jsme to velká "česko-slovenská pyrenejská velmoc" a kam se na nás hrabou ti vyhlášení chovatelé z Francie či Španělska, kteří chovají php více než 30 let. Asi by k některým "znalcům" v Česko-Slovensku" měli začít jezdit na povinná školení o plemeni..... Inu, když se rozdávalo sebevědomí, někdo holt si šel do fronty dvakrát i vícekrát....Nezbývá než doufat, že s věkem snad jednou přijde i pokora a moudrost, "nenaštrbená demenciou"...

Ano, štve mě, když si nějaké - s prominutím "nuly" - vůbec dovolují brát do své "nevymáchané huby" moji úžasnou veteránku Huescu nebo kteréhokoliv z mých psů! Co tak převratného v chovu dokázali oni sami, že mají tu nehoráznou drzost urážet chov jednoho z nejslušnějších a současně nejuznávanějších chovatelů php ve Španělsku, potažmo v celé Evropě??? (!)...

Množení a "x" vrhů v řadě za sebou ještě z nikoho nedělá "a posteriori" znalce plemene, natož pak "lepšího" či charakternějšího člověka. Člověku až zůstává rozum stát nad tím, že se takto mohou chovat dospělí lidé v oboru zájmové činnosti, která by měla především přinášet radost! Tyto neradostné jevy představují obecnější problém, který se objevuje napříč chovem většiny plemen, idylické vztahy nepanují nikde, ovšem to, co se odehrává okolo tak málopočetného plemene, považuji za nehodné dospělých jedinců, lidé ve volených funkcích by se měli chovat přinejmenším aspoň trochu důstojně. Dehonestace zasloužilých psů veteránů jsou naprosto nepřijatelné a neslučitelné s etickým kodexem chovatele!!!

Pyrenejská komunita v "Česko-Slovensku" je rozdělena na nesmiřitelné tábory, což je bezpochyby u tak málopočetného plemene velká škoda, a jsem přesvědčena, že nikomu to neprospívá, nejméně však našemu plemeni. Tato situace ve mně nevyvolává příliš optimismu, ale je nepochybné, že jednostranné dehonestace – namísto věcného a konstruktivního dialogu – nepředstavují rozumné řešení, jež by vedlo k "normalizaci" vztahů mezi lidmi i kluby. Někteří jednotlivci totiž, namísto aby stmelovali, společnost především polarizují a budují si především vlastní kult osobnosti.

A s takovými lidmi já nechci mít nic společného, jsem už "stará ženská" (a možná  "aj naštrbená demenciou") a nemám věru zapotřebí "politikařit", či říkat něco jiného, než si myslím.

3 generace našich báječných holek (od 10 let do 1 roku)

 

 

 

 

Facebook Twitter Google