CZ EN

Chov a povaha

 

Chov

Zejména pro začátečníka je mnohdy velmi obtížné se orientovat ve správném typu pyrenejského horského psa (každý z nás si touto „vývojovou fází“ prošel), totéž platí o výběru štěněte. Pro mne osobně je oním správným typem rustikální a harmonický jedinec s typickou hlavou, vynikajícím pigmentem a silnou kostrou, výborným pohybem; jedinec, jenž nepostrádá určitou eleganci. Snažím se chovat s souladu s francouzským standardem, naprosto klíčové jsou pro mne tyto znaky: krásná hlava a výraz, silný pigment, silná kostra a správné úhlení, typická sebevědomá povaha.

Naše psy nekoupeme (výjimku tvoří nezbytné umytí „kalhotek“ po hárání anebo po "nehodě" při vyprazdňování), pravidelným česáním se nám daří udržovat jejich srst v čistotě. Nejsem příznivkyní „kadeřnických kreací“, bělení, střihových úprav, tyto úpravy ničí přirozenou, tj. hrubou strukturu srsti. Na řadě zahraničních výstav jsme měli možnost se setkat s nepřirozeně upravenými php – „pudly“ a považujeme tento jev za neblahý trend, jdoucí proti přirozenosti přírodního plemene. Největší poctou pro nás bylo, když pan Mansencal, jeden z nejrespektovanějších znalců plemene, ohodnotil při doteku srst našeho Arána jako „magnifique“.

Každému zájemci o štěně doporučuji, aby si nejprve důkladně prostudoval informace o plemeni, objel vytipované CHS, pohovořil si s chovateli, prohlédl si chovné jedince, a především si bedlivě všímal i prostředí, v němž jsou psi drženi, a teprve až poté, tj. na základě důkladného zvážení, založeného na vlastní zkušenosti a s pomocí zdravého rozumu i intuice, se samostatně rozhodl  (a nikoliv na základě "zaručených informací" od samozvaných "odborníků"). Pro mne osobně nejsou důvěryhodné takové stanice, které formou nevkusné, esteticky pokleslé, až podbízivé prezentace nabízejí „super" a "vymazlená štěnda“ či po rodičích “s úžasnými oceněními od specialistů", atd. Je také velmi důležité si také všímat toho, v jakém věku a jak často mají chovné feny vrhy (seriózní chovatel takové informace netají). Myslím si, že příliš mladá a mnohdy čerstvě uchovněná fenka není fyzicky ani mentálně zralá na mateřství. Jako další varovný signál spatřuji příliš častá mateřství chovných fen, vždyť porod a vše s ním spojené představuje pro fenku mimořádnou fyzickou zátěž, po níž zcela logicky potřebuje dostatečný čas na rekonvalescenci a celkové zotavení (více informací – viz Řád ochrany zvířat ČMKU).

Spokojená Albinka se štěňátky

Moje kritéria volby krycího psa jsou tato: pes musí pocházet ze zajímavých krevních linií, neboť spojení má představovat v první řadě přínos pro plemeno a chov. Pes musí být typickým představitelem plemene a s fenou mají vzájemně doplňovat, není vhodné spojovat extrémy. Snažím se zafixovat určité vlastnosti a současně zkorigovat ty znaky, které považuji za nutné zdokonalit. Genetika je velmi komplikovaná vědní disciplína a exaktní predikce toho, jaké potomstvo vzejde ze spojení dvou jedinců, není možná. Mohu jen doufat, že uvážlivou volbou rodičovského páru + s vydatnou dávkou štěstí a s boží pomocí se mi podaří odchovat zdravé a typově homogenní jedince, což vůbec není jednoduché, jak potvrdí každý zkušený chovatel, příroda prostě někdy koná po svém vlastním způsobu.

Chov php je časově a finančně velmi náročný koníček, na němž, věnujete-li se mu zodpovědně (a pokud „CHOVÁTE“, nikoliv pouze „MNOŽÍTE“), nelze zbohatnout, jen prodělat. Aneb jak říká můj chovatelský i lidský vzor Lorenzo: je to vášeň a té je třeba obětovat velmi mnoho. My např. jezdíváme se psy na NV francouzského klubu do Pyrenejí. Nejezdíme tam kvůli "egu", nýbrž proto, že se stále učíme, a právě tato výstava je vzhledem k počtu a kvalitě vystavovaných php doslova učebnicí studia plemene. A současně je to nezapomutelný zážitek s úžasnou atmosférou, konanou na místě, které má vpravdě genius loci.  A kde jinde čerpat zásadní informace a současně mít možnost poznat nechat si kriticky a nezávisle ohodnotit vlastní psy, než právě v zemi původu? Mnozí lidé v našich zeměpisných šířkách nám bohužel nepřejí ani to, že „si jezdíme“ na „národní“ či že údajně „sbíráme poháry“. À propos, asi každý zná onu Ezopovu bajku o lišce a kyselých hroznech…Nedosáhnu-li na "hrozny", tj. nemohu-li sám(a) na výstavu jet, musím to pln(a) žluči aspoň komentovat....

Někdo jezdí k moři, jiný do hor, někdo má chalupu, jiný člověk sbírá známky, další zase chová koně, ovce, kozy, atd., a já nemám důvod lidem závidět nebo dokonce nepřát jejich záliby, koníčky či úspěchy. Na národní výstavě se setkáváme s množstvím chovatelů z celého světa a rozhodně se nejedná o „zpovykané zbohatlíky“, jsou to vesměs naprosto normální lidé – entusiastičtí milovníci plemene, kteří reprezentují průřez běžnou lidskou populací, jdoucí napříč všemi sociálními vrstvami. Je důležité si uvědomit, že za každým, byť i dílčím úspěchem v chovu se skrývá spousta práce, starostí (a probděných nocí) a odříkání. Mám-li mluvit za sebe, tak např. já mám nějakou konkrétní vizi o směřování mého chovu, a proto hledám takové plemeníky, kteří naplňují moji představu, bohužel však převážná část vhodných kandidátů se povětšinou nachází právě v zahraničí. Činí tak i mnozí další chovatelé z ČR; ti mohou jen potvrdit, že krytí v zahraničí je mimořádně finančně a časově náročné, a že jde bezesporu o dost komplikovanější způsob reprodukce než využívání snadno dostupného krycího psa "odvedle"; o to více je třeba ocenit jejich snahu dovézt novou krev. Účasti na prestižních výstavách v zahraničí jsou vhodnou metodou, jak si naživo prohlédnout kandidáta na krytí, a to především nejen jeho exteriér, ale nadto otestovat i jeho povahu.

Úspěch z říše snů na NV ve Francii - Arán: dvojnásobný BIS NV v Argeles (a úspěch se u nás neodpouští...)

 

Z perspektivy budoucích generací php považuji nadužívání několika málo "populárních" či snadno dostupných plemeníků za velmi nemoudré, neboť jejich opakované užití v chovu fatálně snižuje genetický fond plemene. Z hlediska genetické variability není věru prozíravé stále se opakující používání stejných krycích psů, protože "je ve vedlejší vesnici", "musí vydělávat", etc. I majitelé chovných psů by se měli chovat maximálně zodpovědně, a to s ohledem na budoucnost plemene, hlavním kritériem nesmí být pouze finanční zisk za použití krycího psa. Majitel krycího psa musí umět odmítnout, neboť ne každé spojení je oboustranně vhodné.Toto není cesta, kterou bych chtěla kráčet i já, hledání jedince se zajímavou krví, který není snadno dostupný pro každého, je sice složitý a dlouhý proces, ale já jsem přesvědčena, že se vyplatí. Základem chovu je kvalitní fena, jejíž kvality mohou chov pozvednout anebo naopak – v případě méně kvalitní feny - zhoršit.

 

Povaha a výchova

Povaha patou se za staletí příliš nezměnila. Stále je to sebevědomý, vyrovnaný a nebojácný pastevecký pes, který spolehlivě ochrání svěřené území, stádo, či rodinu. V porovnání s některými ostatními pasteveckými plemeny se projevuje patou výrazně „mírumilovněji“, není to v žádném případě pes útočný! Vzhledem k jeho prapůvodnímu poslání je jeho chování samostatné, má instinktivní sklon k nezávislosti, samostatnému uvažování a rozhodování, což vyplývá z jeho instinktu samostatného strážce stád. Patou nebyl nikdy šlechtěn k absolutní poslušnosti, hlavním kritériem byly jeho pracovní dovednosti, spočívající ve schopnosti vyhodnocovat správně situaci, udržovat predátory v uctivé vzdálenosti od stád a v případě nutnosti i zasáhnout. Takové situace sám však nevyhledává, nejprve případného útočníka zastrašuje imponujícím postojem a hlubokým štěkotem a zaútočí až v nejvyšší nouzi. Při obraně stáda a svěřeného území prokazuje mimořádnou odvahu a statečnost. Má tendenci za své teritorium považovat celé území, kam až dohlédne, a proto je nezbytné vymezit mu hranice dostatečně vysokým a pevným plotem.

Nelze od něj očekávat bezpodmínečnou poslušnost a mechanické plnění povelů. Pyrenejský horský pes nikdy nebude bezhlavě plnit povely, je to samostatně uvažující pastevecký pes a občas i dost svéhlavý, jehož posláním byla odpradávna ochrana stád, v mezních situacích (útok predátora) se musel rozhodovat pouze dle vlastního uvážení. V žádném případě se tedy nehodí pro člověka, který by vyžadoval absolutní poslušnost, stejně tak jako se nehodí pro toho, kdo by si chtěl pořízením atraktivního psa potvrzovat svůj „společenský status“, aniž by se předem důkladně obeznámil se specifickou povahou a typickým chováním pasteveckého plemene. Patou je vůči členům své „smečky“ mimořádně oddaný, jemný, něžný a mazlivý, cítí se být plnohodnotným členem společenství, a proto vyžaduje stálý kontakt se „svými“ lidmi (stádem) atd. Není to v žádném případě pes vhodný do kotce!

Pyrenejský horský pes je dodnes využíván k práci u stáda, v takovém případě je nutné štěně uvykat už od raného mládí kontaktu s hospodářskými zvířaty, přednostně za přítomnosti již zkušeného dospělého jedince. V minulosti pyrenejští horští psi nosili masivní kovové obojky, opatřené ostny, jejichž účelem byla ochrana hrdla před zuby predátorů. Patou je ovšem velice univerzální a přizpůsobivý jedinec, v dnešní době plní často i roli rodinného psa, působí úspěšně i v canisterapii. Výchova mladého psa musí být klidná, konzistentní a velmi důsledná, patou je velmi inteligentní a chápe rychle, ale majitel by měl disponovat jistou vrozenou autoritou, protože někteří jedinci mohou, a to zejména v období dospívání zkoušet testovat slabiny ve výchově, avšak i tehdy je třeba si zachovat naprosto chladnou hlavu a v žádném případě nepoužívat násilné metody! Patou si velice dobře vědom své síly, vůči slabším (dětem, malým psům atd..) se chová empaticky, ohleduplně, až něžně a své fyzické převahy nikdy nezneužije. Mladého jedince je nezbytné už od raného věku vystavovat novým podnětům, brát ho do rozličných prostředí, důkladná socializace je základním kamenem správné výchovy a zárukou toho, že v dospělosti budete mít vyrovnaného, přátelského a bezproblémového jedince.

Každý, kdo má dřívější zkušenost s jiným plemenem (např. ovčáckým), musí zcela přehodnotit dosavadní vzorce chování a „metodologii výcviku“. Silou nepořídíte, musíte na to jít hlavou, php se necvičí ("cvičácký" dril pro něj není), nýbrž důsledně vychovává. Když jsem si pořídila svého prvního php, byla jsem u bobtaila zvyklá na poslušnost a to zejména na stoprocentní přivolání za všech okolností, bobtail jako typický ovčák reagoval na pouhá gesta. To u php absolutně neplatí, to jsem si uvědomila velmi brzy, když mladičký Falco na Šumavě utekl za stádem srn a vrátil se až po půlhodině s novou "image" (byl černobílý), neboť  proběhl jakousi šumavskou bažinou. Pyrenejského horského psa tedy nelze bezmyšlenkovitě vypustit z vodítka na otevřeném prostoru či v lese, ať se ten kluk (holka) „pěkně proběhne“. Je třeba neustále předvídat a monitorovat dění okolo. Php se chová jako typický pastevec a rozhodne-li se, že se půjde na něco „mrknout“, nikdo a nic mu v tom (kromě vodítka) nezabrání. Vrátí se, až on uzná za vhodné.

Nemám pocit, že php nemá vůbec žádný lovecký pud, něco takového může tvrdit pouze někdo, kdo se nikdy se svými psy při procházkách nesetkal se zvěří. Ačkoliv bydlíme na kraji Plzně, zažila jsem nespočetně situací, kdy se na louce vyřítilo stádo srn, vyběhla liška, či se náhle na břehu řeky objevil bobr. Asi nejhorší byl okamžik, kdy se doslova pár metrů před námi vynořil statný kňour a naši psi (všichni bez vodítka) se k němu rozběhli a Arán se už už chystal si to s ním „vyřídit“. Naštěstí divoké prase zvolilo ústup a přeplavalo přes řeku na protější břeh. Nechci si ani představovat, co by nastalo, kdybychom potkali bachyni s mladými… Takže ano, naši psi chodí u nás na louce na volno, ale nikdy bych je nepustila z vodítka tam, kde nemám přehled o situaci anebo v neznámém prostředí či v lese, atd.

Typickou, tj. vyrovnanou a sebevědomou povahu považuji za zcela klíčový znak plemene, sebekrásnější a výstavně sebeúspěšnější jedinec, jenž ale nemá typickou povahu, je z mého hlediska nevhodný pro chov. Nevyrovnaná, bázlivá či dokonce agresivní fena nemá v chovu co dělat, neboť tyto povahové znaky předává i svému potomstvu, bázlivost se pak dále šíří v populaci. Mechanismus dědičnosti ovlivňuje nejen morfologii, nýbrž i povahové znaky. Obecně platí, že charakter je determinován jak přirozeností (nature), tak i prostředím, výchovou (nurture). Jinými slovy, je-li nevyrovnaná povaha vrozená, pak bohužel ani důkladná socializace není všespasitelná, neboť nežádoucí povahové znaky lze eliminovat pouze do velmi omezené míry.

Měla jsem možnost vidět řadu nevyrovnaných či bázlivých jedinců, a to i nejen u nás, ale i v zahraničí (např. na NV ve Francii se za nevyrovnanou povahu plně v souladu se standardem vylučuje) a považuji tento jev za značný problém, i proto si velice cením možnosti složit povahový test, již nabízí francouzský klub, a jsem hrdá na to, že moji psi v této zkoušce obstáli se ctí. Test prověřuje kromě jiného i reakce psa na různé nepříjemné, nečekané či neobvyklé podněty a pes nesmí projevit ani náznak agresivity či paniky. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že francouzští testeři obvykle kombinují během testu různé metody, nelze se tedy na test předem „připravit“ jako na zkoušku. Bázlivý, agresivní či jinak nevyrovnaný jedinec sítem testu neprojde. Moji psi počínaje Huescou mají úspěšně složené testy povahy ve francouzském klubu R.A.C.P. Typická, tj. vyrovnaná a sebevědomá povaha bez známek agresivity či bázlivosti je naší naprostou prioritou.

A proč kladu takový důraz na povahu? Třebaže je patou velmi jemný, až něžný, přesto to není pes pro každého, neboť má - vzhledem k jeho specifické povaze a prapůvodnímu poslání, tj. samostatné ochraně stád před predátory - sklon k vlastní iniciativě, nezávislosti a samostatnému rozhodování. Patří k velkým, až obřím plemenům, a proto každý povahově nevyrovnaný jedinec může představovat značný problém, a to nejen pro jeho majitele, nýbrž i pro jeho okolí. Pes, který nemá vyrovnanou povahu, se chová naprosto nepředvídatelně a některé jeho reakce na zcela běžné podněty mohou být nebezpečné - např. kousnutí ze strachu. Sama mám osobní zkušenost s povahově labilním jedincem (můj první php Falco), a proto již nikdy nechci zažít tu hrůzu, když se šedesátikilový php bez jakékoliv předchozího varování náhle ožene po malém dítěti mého kamaráda či dokonce kousne moji dceru. O této zkušenosti se mi vůbec nepíše snadno, onoho jedince jsem i - přes jeho četné nedostatky a podivné reakce na zcela normální situace - měla velice ráda. I na jeho případu jsem se poučila v tom, že nevyrovnaná povaha je patologický jev, který je geneticky dán, vždyť ani moje mimořádně důkladná socializace nedokázala změnit vrozený základ. 

Zájemce o štěně by si měl velmi pečlivě vybírat CHS a vyhnout se takovým, kde jsou php drženi izolovaně v kotcích. Také by si měl prohlédnout matku štěňat, tj. její chování a reakce, je-li fena bázlivá (a bázlivost by nikdy neměla být interpretována jako "rezervovanost"), bude vlohy k nevyrovnanému charakteru předávat i svému potomstvu. Povahově nevyrovnaní jedinci by nikdy neměli být použiti v chovu, etický a morální imperativ však není vlastní všem chovatelům, bohužel ale ke škodě plemene.

 

Takto reagují socializovaní a povahově vyrovnaní php na setkání s dětmi (Aránek)

 

 

Huesca, děti a téměř neviditelný Pražský krysařík

 

Socializovaní, sebevědomí a vyrovnaní jedinci dobře vycházejí nejen s dětmi, ale i ostatními psy.

 

Mírně filozofické zamyšlení nad situací v "Česko-Slovensku"

Php chováme od roku 2004, náš první vrh jsme odchovali až v roce 2014. Za tu dobu, co se v „pyrenejském světě“ pohybujeme, jsme měli možnost poznat nejen jeho líc, nýbrž i rub – závist, pomluvy í "flexibilitu" lidských charakterů. Navázali jsme ale především dlouholetá přátelství s lidmi, kterých si hluboce vážíme, a to jak u nás, tak v zahraničí. Tak např. s chovateli Huescy nás už léta pojí vřelé přátelství a mohu s klidným svědomím říci, že to nejpodstatnější o plemeni jsem se naučila od Lorenza. Díky přátelství s ním jsem měla tu čest navázat přátelství i s dalšími lidsky výjimečnými osobnostmi (chovateli php) ze zahraničí. Všichni tito dlouholetí chovatelé mají společné vlastnosti: hlubokou pokoru, vášeň pro plemeno a mimořádnou skromnost. Ač mohou - vzhledem k jejich zkušenostem a znalostem - být více než hrdi na své odchovy, přesto jsou to vesměs velice normální a milí lidé, pro mne osobně jsou to představitelé tzv. "staré školy", diametrálně se odlišující od těch "nových", kteří vše "vědí nejlépe" (zejména "prvomajitelé" jsou věru "specialisté" na vše okolo phpsmile), ale o to vyšší mají sebevědomí, ego, neúctu a mnohdy bohužel i tu troufalost hodnotit a soudit kdekoho.

Někdy je třeba si poněkud vyjasnit pojmosloví, a proto: hovořím-li o některém ze svých jedinců jako o „fenoménu“, pak mám na mysli pojem „fenomén“ ve smyslu filozofické fenomenologie.  A jestliže se "niekto" dokáže naprosto vážně a "kriticky" zaměstnávat něčím takovým, "niekto iný" vnímá své psy “ako tie fenomény s úžasnou povahou", vypovídá to spíše něco podstatného především o něm samém.  Ano, tak např. mně se jeví každý z mých psů jako jedinečný „fainomenon“ se souhrnem čistých vlastností, které já osobně považuji za výjimečné a hodnotné. Jsem přesvědčena, že každému by jen prospěl onen husserlovský ponor "k věcem samým" (a především více nadhledu, sebereflexe a pokory), v konkrétním kontextu tedy soustředit se především na vlastní život a trávit méně času sbíráním i kydáním "špíny" a šmírováním "životů těch druhých“.

Bohužel nejen záměrně šířené nepravdy, manipulativní lži a výmysly, sdílené dnes bohužel i "díky" sociálním sítím, nýbrž i celková kafkovská atmosféra česko-slovenské pyrenejské komunity v ČR dokážou znepříjemnit nadšení a radost z chovu i výstavních úspěchů.

V ČR je možno php chovat pod dvěma zastřešujícími kluby, v případě, že nechci být z jakéhokoliv důvodu členem žádného klubu, je možné s tím či oním klubem uzavřít smlouvu o poskytnutí chovatelského servisu. Je na každém, aby si vybral klub, v němž se cítí komfortně, tj. takový klub, v němž probíhá demokratická diskuze za účasti všech členů a panuje skutečná pluralita názorů. Je smutné, "dovolí-li" si vyjádřit lidé vlastní, tj. odlišný názor, jsou poté kýmsi nejprve zostuzeni, ba dokonce dochází k jejich explicitní dehonestaci, a to včetně pomluv u zahraničních rozhodčích....

Členství v druhém klubu jsem před lety ukončila (a nejen já), neboť se mi vůbec nelíbilo chování jistých členů výboru nejen vůči mně, ale především vůči starším členům klubu. Všichni totiž  zestárneme a nikdo, kdo má odvahu vyjádřit vlastní názor, nesmí být urážen a zesměšňován jako "starý človek - sprostý človek", s myšlenkami "naštrbenými demenciou a zubom času". Jakožto "zoon politikon" si často kladu filozofickou otázku, zda arogance, pocit "vyvolenosti" a mesiášství, "anální alpinismus" při stoupání na "politický vrchol", populismus, intrikánství, či hypertrofie ega reprezentují soubor ideálních "morálních" vlastností u aspirantů na nějakou "funkci“. Ale asi "áno", neboť mne v této souvislosti napadá analogie s politickou situací v ČR; vždyť kolik lidí je ochotno se nechat koupit za "koblihu" a populistické kecy typu "my nekecáme a makáme" a stále "to tam házet" Andrejovi... Mnoho lidí stále ještě věří "okouzlujícím" novodobým mesiášům a není schopna vnímat, jak je jim kousek po kousku ukrajována jejich vlastní svoboda. Jen malá poznámka na okraj k "figurám" na české (nejen) politické  scéně: někteří psychiatři mají za to, že lidé ve vrcholných politických funkcích jsou v podstatě psychopatické osobnosti...Často si v těchto souvislostech vzpomenu na knihu "Jak chutná moc" (autor Ladislav Mńačko)...

V zájmu plemene by jistě bylo smysluplné, kdyby mezi chovateli a kluby probíhala spolupráce a normální komunikace, něco takového je – i vzhledem k výše popsaným okolnostem – v současnosti bohužel naprostá utopie. Praktiky jako fanatické prosazování jediných „správných“ názorů, urážení chovatelů i poradců chovu z druhého klubu, dále pak zveřejňování informací majících povahu osobních dat, a to bez souhlasu nečlena klubu.

Špinění a diskriminace chovných jedinců z "konkurenčního", údajně "podřadného" klubu patří bohužel k běžným metodám dehonestace a diskriminace, konkrétním příkladem budiž např. trapné naschvály typu odmítání přihlášek nečlenů a také psů z mého chovu na KV "konkurence". Poté, co Arán vyhrál "konkurenční" klubovku, přihlášku na další KV výbor druhého klubu odmítl. Co kdyby dvojnásobný vítěz NV Argeles náhodou zase uspěl...To už by zřejmě “Pán Veľkomožný" psychicky neunesl..wink

Rovněž dehonestace zasloužilých psů veteránů jsou naprosto nepřijatelné a neslučitelné s etickým kodexem chovatele!!! Ano, štve mě, když si nějaká osoba vůbec dovolí brát do své "nevymáchané huby" moji vitální a fenomenální veteránku Huescu nebo kteréhokoliv z mých psů!  

Člověku až zůstává rozum stát nad tím, že se takto mohou chovat dospělí lidé v oboru zájmové činnosti, která by měla především přinášet radost! Tyto neradostné jevy představují obecnější problém, který se objevuje napříč chovem většiny plemen, idylické vztahy nepanují nikde, ovšem to, co se děje okolo php, považuji za nehodné dospělých jedinců.

Pyrenejská komunita v "Česko-Slovensku" je rozdělena na nesmiřitelné tábory, což je bezpochyby u tak málopočetného plemene velká škoda, a jsem přesvědčena, že nikomu to neprospívá, nejméně však našemu plemeni. Tato situace ve mně nevyvolává příliš optimismu, ale je nepochybné, že jednostranné dehonestace – namísto věcného a konstruktivního dialogu – nepředstavují rozumné řešení, jež by vedlo k "normalizaci" vztahů mezi lidmi i kluby.

 

 

 

Facebook Twitter Google