Stručný exkurs do historie plemene

Pyreneje, jejichž část (ta rozsáhlejší) se nachází na území Španělska a menší část na území Francie, jsou domovinou pyrenejského horského psa, prastarého to plemene, jehož geneze zasahuje až do dávné minulosti. V názorech na původ pyrenejského horského psa nejsou mnozí autoři zajedno, někteří (např. Hilheimer) mají za to, že tento pes se dostal do Pyrenejí společně s Římany, jiní (Albrecht) spatřují původ psa v Asii. Další hypotéza předpokládá, že fosilní nálezy z doby bronzové (datované do období cca 1000 – 1800 př. n. l.) prokazují existenci velkých (převážně bílých) strážních psů, kteří mohli být přímými prapředky pyrenejského horského psa. Podle této teorie psi tohoto typu migrovali společně s fénickými obchodníky do Španělska a dále přímo do Pyrenejí, přičemž část těchto psů se společně s árijskými kmeny dostala dále do Evropy, kde se tento původní typ vyvíjel do jednotlivých variet psů podobného typu (např. Maremmansko-abruzský pastevecký pes, Anatolský pastevecký pes, Kuvasz, atd.).

Podle dalších hypotéz může být pyrenejský horský pes přímým potomkem tibetské dogy, ale tato domněnka nebyla nikdy empiricky prokázána. Ve středověku byla španělská část Pyrenejí velmi řídce osídlena (a je tomu tak, ve srovnání s francouzskou částí Pyrenejí, i dnes), vzhledem k těmto okolnostem se ve španělské části relativně izolovaně vyvíjela samostatná plemena, mezi nimi i pyrenejský horský pes. Ačkoliv tedy prapůvod plemene nebude pravděpodobně nikdy exaktně doložen, vše nasvědčuje tomu, že se jedná o velmi prastaré plemeno. Pyrenejský horský pes byl formován drsnými podmínkami hor, jeho primárním úkolem byla obrana stád ovcí a hovězího dobytka před predátory (vlky a medvědy), jeho „užitná hodnota“ tedy rozhodně nespočívala v exteriéru, jakkoliv oslnivém, nýbrž výlučně v pracovních schopnostech; venkované by si jen stěží mohli dovolit držení tak velkého psa coby pouhou ozdobou selského stavení. Jako ochrana hrdla psa před zuby predátorů sloužil masivní železný obojek, opatřený ostrými trny. Teprve v 17. století se patou dostává do širšího povědomí, tuto proměnu zapříčinil pobyt francouzského dauphina (a pozdějšího krále Francie – Ludvíka XVI) v Baregges (jedná se o oblast Pyrenejí na jihozápadě Francie); následníka trůnu natolik okouzlilo náhodné setkání s „le patou“, že neváhal a jednoho jedince s sebou odvezl do Louvru.

Vzhledem k těmto okolnostem se ovšem patou dostal do poněkud ambivalentní situace; zatímco v horách stále plnil svoji prapůvodní úlohu pasteveckého a obranářského psa, na šlechtických dvorech a ve Versailles se stal ztělesněním jistého „společenského statutu“. Francouzská revoluce uštědřila plemeni vážnou ránu, neboť po změně společenského systému počali být pyrenejští horští psi vybíjeni. Dalším důvodem, který činil budoucnost plemene nejistou, souvisel s úbytkem velkých predátorů, neboť již nebylo důvodů k držení těchto mohutných obránců stád. Jak už to ale v kynologii bývá, ke znovuoživení zájmu o rasu přispěla určitá módní vlna, protože britská královna Viktorie se stala majitelkou pyrenejského horského psa; chovatelé tak vycítili značný obchodní potenciál a počali v širším měřítku chovat „le patou“ jako společenské plemeno.
Zásluhu na sjednocení plemenného rázu mají Théodore Dretzen a H. v. Bylandt, kteří při studijních cestách napříč pyrenejským pohořím vyhledávali jedince, kteří dle jejich názoru nejvíce odpovídali prapůvodnímu typu "le patou". Určitá nejednotnost plemene i spory vedené o jeho moderní podobu (zbarvení, velikostní ráz, atd.) naznačily, že prognóza pro rasu, jejíž existenci navíc ohrozila 1. světová válka, není zcela optimistická. Naštěstí se ve dvacátých letech zásluhou nadšenců (Bernard Sénac-Lagrange, prezident francouzského klubu R.A.C.P. v letech 1923 – 1954) se podařilo zavčas situaci v chovu stabilizovat, a budoucnost „le patou“ získala jasnější kontury.

Malba znázorňující boj php s vlkem (cca 1743) Pozn.: veškerá fota byla použita s laskavým svolením Josepha Gentzela.