CZ EN

Standard a typické znaky 

 

Hlava a správný výraz jsou esencí plemene

Zásadním a naprosto klíčovým znakem plemene je typická hlava a pyrenejský výraz; tento výraz lze jen velmi obtížně popsat pouhými slovy. Výraz patou je překrásný, něžný, zasněný a ztělesňuje doslova esenci tohoto plemene (viz ilustrační fota). Každý, kdo kdy uzřel tento výraz, je navždy tímto pohledem hluboce niterně zasažen! Hlava je ušlechtile a jemně utvářena a je prosta ostrých úhlů, stop je v mírném sklonu, nesmí být příliš vysoký ani neznatelný, lícní linie jsou jemné a plné, s dobře vyplněným prostorem pod očima, nejširší část mozkovny odpovídá její délce. Oči jsou poměrně malé, hnědé, mandlového tvaru a lehce šikmo nasazené (tzv. asijské oko), bez viditelné spojivky. Pohled jeho překrásných očí je inteligentní, zasněný a mírný.

Pyrenejský výraz spoludotváří nepříliš velké a nízko nasazené přiléhající ucho trojúhelníkového tvaru, které je uloženo v jedné linii s vnějším koutkem oka, při vzbuzené pozornosti jsou uši neseny výše. Bez existence správného pyrenejského výrazu není php oním patou, byť pro laiky možná i nadále atraktivním, ale pouze „velkým bílým psem“. Typický představitel plemene je rustikální a harmonický jedinec s ušlechtilou hlavou a správným výrazem, vynikajícím pigmentem a silnou kostrou, jedinec, jenž nepostrádá určitou eleganci, patou nemá být příliš těžký či lymfatický s hrubou hlavou nebo naopak příliš lehké konstituce s úzkou chrtí hlavou.

Hlava má při pohledu shora klínovitý tvar ve tvaru „V“, pysky mají být pevné, přiléhající, jejich barva je černá anebo silně černě skvrnitá, jediná přípustná barva nosní houby je černá, jakákoliv jiná barva je vylučující vadou. Hlava nemá být úzká ani příliš těžká či hranatá, s vysokým stopem a povislými pysky, atd. Rovněž patro má být černě zbarvené. Kohoutková výška psa se pohybuje od 70 – 80 cm, u fen uvádí standard výšku od 65 – 75 cm, v každém případě má být naprosto zjevný pohlavní dimorfismus mezi psem a fenou. Hrudní končetiny jsou silné a svisle postavené k zemi, pánevní končetiny jsou dobře zaúhlené, při pohledu zezadu taktéž svisle postavené k zemi a jsou dobře osrstěné (tzv. prapory).

Typickým znakem plemene jsou pevné dvojité paspárky na zadních končetinách, jedinci se slabými a nepříliš vyvinutými paspárky obvykle nemají správnou sílu kostry. Paspárky, jak se traduje, měly kdysi sloužit ke snazšímu pohybu v hlubokém sněhu, je nezbytné je udržovat pravidelným zastřiháváním.

Srst je bílá s jezevčími ("blaireau"), béžovými anebo oranžovými ( „arrouye“) znaky, obvykle umístěnými na kořeni ocasu, uších a po těle. Především jedincům s jezevčími znaky se dává přednost, čistě celobílí jedinci mohou možná mohou na neobeznalého laika působit "aktraktivněji", ale čistě bílá barva není pro plemeno typická, jak ostatně dokazují archivní fotografie. Celobílí jedinci mívají obvykle problémy s pigmentem, s čistě bílou barvou se mnohdy pojí i některé zdravotní problémy - např. hluchota.

Dalším znakem, typickým pro toto plemeno, je nesení a tvar ocasu, ocas má být zakončen tzv. háčkem, při vzbuzené pozornosti psa je ocas nesen vysoko a je silně zatočený nad hřbetem, staří horalé tento způsob nesení ocasu nazývali "arroundera", což přibližně znamená "tlouci kola". Bohužel právě tento typický znak se v posledních letech poněkud vytrácí, u řady jedinců háček chybí a ocas často není nesen správným způsobem. A přitom pohled na patou, který hrdě dává na odiv světu své sebevědomí prostřednictvím ocasu, je úchvatný!

Jedná se o starobylé rustikální plemeno, které je nezbytné uchovat v takové podobě, jakou mělo po staletí. Patou má být silný, ale přesto atleticky stavěný a pohyblivý a tedy plně funkční pes, který je prost veškerých exteriérových abnormalit. Nelze v této souvislosti nezmínit „módní trend“ upravování srsti a i chov netypických jedinců s hrubou a těžkou hlavou, jejichž celkový fenotyp není v souladu s francouzským standardem. Veškeré úpravy jako např. koupání, bělení, trimování či jiné střihové úpravy by měly být tabu!

Časté šamponování srsti má za následek její nežádoucí zjemnění, ale srst má mít typickou hrubou strukturu, neboť jen tak je patou chráněn před povětrnostními vlivy. Srst nemá být sněhově bílá, nýbrž lehce nažloutlá. Srst pyrenejského horského psa má samočistící schopnost a příjemně voní. Znalci plemene jsou toho názoru, že srst, má-li správnou strukturu, mezi prsty praská. K tomu, aby srst zůstala v dobré kondici, postačí pouze občasné kartáčování + vyčesání mrtvé srsti.

Autor: Jitka Kriegerbecková

Více o typických znacích plemene na webu KCHMPP:

Pyrenejský výraz

Pyrenejský výraz

 Typická hlava s kombinaci béžových a blaireau znaků a vynikajícím pigmentem. Na první pohled je zjevné, že se jedná o psa - samce.

Správné nesení ocasu (arroundera) u štěněte


 
 
Pohlavní dimorfismus mezi psem a fenou.  Samčí výraz psa a nádherný feminní výraz feny 
 


 
Facebook Twitter Google